Literární soutěž - cesta za vítězstvím...

11. března 2007 v 1:06 | píšu já a do soutěže odesílá mamka... |  úžasné cestování
"CESTOPISNÉ POVÍDÁNÍ O ZEMÍCH, LIDECH A TOLERANCI... "
moje asi dost povedené dílko, protože vyhrálo první místo v literární soutěži ...

"Proboha Maru, to snad je papež!"
"No fakt mami, to je papež Jan Pavel II.... a jde ke mě...!" - šeptám vzrušeně mamce. A ta drobná shrbená postava stojí najednou u nás a hladí mě něžně po tvářích a ruku mi položí na hlavu a něco drmolí latinsky, čemuž nerozumím. Je to prý "boží požehnání"... Mamce podává ruku a ta dojetím neví, že by měla políbit prsten, neví co říct, poklepe tou nabízenou rukou a šeptá: "Dobrý den, dobrý den ..." - a tečou jí slzy.


Dostávám svatý obrázek, jako ostatní postižení v tom půlkruhu u bronzového baldachýnu, v Chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Neuvěřitelně emotivní ..., slzy tečou všem...!
Jedeme na výlet do Říma a já se tam - naprostou náhodou a neplánovaně - setkávám s papežem! Jak je to možný? Náhoda? Zázrak?

Toto se stalo před deseti lety a od té doby je můj život jeden veliký nádherný cestopisný seriál! No a jak se tak mladá, obyčejná a obrnou hodně postižená holka, stala "cestovatelkou na vozíčku" ? To jsem si prostě před dvaadvaceti lety "pořídila" veselou, prímovou, odvážnou a dostatečně "bláznivou" mámu. To s ní jsem zažila ty neuvěřitelné příběhy a viděla ta krásná místa na třech kontinentech světa.

A bylo mi hlavně dopřáno poznat život lidí s odlišnou mentalitou ze všech koutů světa. Píšu si dnes dopisy a e-maily s kamarády z Virginie a Jižní Karolíny ve Spojených Státech, s laskavou Marilin z Filipín, Damienem z Francie, s krásnou Naoko z Japonska, se světoběžníkem Markem z Francie, co jinak žije v Austrálii, ale teď právě píše z Jižní Ameriky. Taky s holkama Ruti a Adi z Izraele a od loňského listopadu s buddhistkou jménem Churairat, učitelkou ekonomie z Thajska. No a s mnoha dalšími...

A jak si tak píšem díky počítačům většinou e-maily, tak se stále někoho na něco ptám a dozvídám se věci, co nejsou v žádných knížkách a to mě moc baví!
Myslím, že je moc užitečné, poznávat jiné kultury, protože člověk se naučí toleranci a dostane se trochu z toho "českého rybníčku"! Vidí, že všude se žije jinak a napříkad to, co my považujeme za normální, není všude normální! Taky jim všem ráda zodpovídám jejich otázky, píšu jim hlavně o své krásné zemi, o naší historii a hlavně o Praze. To zajímá úplně všechny.
... a tak jde čas...
"Maruško, ten jeden kámen je studenej a druhej teplej a nikdo neví proč!" říkala mi mamka, když jsem s vozíkem stála mezi dvěma velkými kameny a rozpřaženýma rukama zkoumala, jestli má pravdu. Měla...
"Mami, a Stonehenge je zvláštní čím?" ptám se, když obcházíme tu záhadnou hromadu kamenů.
"No, jsou to dva a půl tisíce let starý a nějak astrologicky záhadně uspořádaný kameny. A taky nikdo neví, jak někdo tak obrovský balvany dal na sebe před těma mnoha tisíci lety! ... bez techniky...! Je to jeden z nevysvětlených záhad světa!"
Londýn, důstojné starobylé město na Temži, kameny Stonehenge, bílý Brighton u moře, vznešená Salisburská katedrála - a já jsem tady! Mamka mě tlačí po mostě Tower Bridge v Londýně, vidím Big Ben s hodinami, co mají 13 tónů, Buckinghamský palác, Trafalgar Square...! Co proboha já, chudá holka z vesnice, dělám v Anglii? Zázrak?

Tento "zázrak" se stal tak nějak prozaicky! Snad abychom s mamkou prokoukly a draly se životem dalším směrem! Jeden můj starší bráška tehdy odjel do Anglie pracovat jako au-pair a po roce nás pozval na návštěvu. Na Victoria nádraží v Londýně nás čekal a týden se nám věnoval. Projeli jsme jih Anglie a v Londýně nám ukázal to nejkrásnější a nejzajímavější.
To, že se naučil za rok v Anglii tak dobře anglicky, mamku moc těšilo a zároveň ji to vrtalo hlavou! No, nedalo jí to spát! Jak to, že já se učím tolik roků a nedomluvím se a Tomek - za dva roky ve škole a skoro dva roky v Anglii - tak skvěle mluví i všem rozumí? No, byla nahlodaná hodně...
A tak šel čas ...
"Mami, štípni mě, vidíš to co já?"
"Maruško, nechápu, asi se nám to jen zdá! Myslíš, že fakt stojíme v New Yorku a koukáme na sochu Svobody? Není to jenom sen? Maru, my jsme fakt v Americe! Chápeš!"
"Nechápu...! Třeba se za chvilku probudíme ...!"
Stojíme s mamkou na nábřeží v Battery parku, odkud lodě odváží turisty k soše Svobody a smějem se jako dva blázni. Kousek dál vznešeně trčí mrakotrapy Twins a já, obyčejná česká holka na vozíčku, docela hodně postižená, a taky z docela chudé rodiny, jsem tady! Jsem v Americe díky rodině, přátelům a hodným lidem ... a mám odvahu chtít tu studovat!
Jak je to možný? Zázrak?

Paní učitelka Doris
Ta malá černá paní nás rozpačitě přijala ve škole v městečku Covington ve Virginii. Začala tím, že mi psala na papírky a A, b B, c C, d D ... a začala mě učit jako prvňáčka. Nikdy prý neučila cizince, snad před mnoha lety nějakého Poláka,... tak trochu asi nevěděla, jak na to! Mě bylo 17 a osm let jsem se učila ve škole anglicky, ... ale domluvit jsem se neuměla. Jen jsem věděla, že učit se od abecedy, na to nemáme čas...
Doris byla speciální pedagog místní High School a věnovala se flákačům, pomalejším, a taky postiženým studentům. Učila od rána do večera, jezdila velkým autem, nevyšla z domu bez korálků na krku a bylo jí 72 roků. Neuvěřitelný človíček! Chtěla být kdysi knihovnicí ve veliké knihovně, aby musela hledat stále nějaké knížky a učit se z nich všechno o světě. Nikdy nikde nebyla, jen jako malá holčička u své indiánské babičky v Idaho, kde poprve a naposledy viděla obrovské hromady sněhu. Naštěstí se ale stala báječnou a uznávanou učitelkou, jako její maminka. V té knihovně by jí, myslím, byla velká škoda..!
A s tímto krásným a milým člověkem jsem trávila skoro rok mnoho hodin a ona mě učila nejen anglicky, ale i jinému, úsměvnému a laskavému náhledu na život. Tak nějak " po americku", ale očima obyčejného člověka! Tady jeden příklad za všechny...
Když jsme se domluvily, že se nemusím učit abecedu a že už trochu anglicky umím, telefonovala Mrs. Doris do města Roanoke, kde byla velká školní knihovna a knihkupeství. Ptala se, jestli nemají nějakou anglicko - českou učebnici! Neměli. Tak prý jestli nemají třeba anglicko - polskou, nebo anglicko - ruskou, či anglicko - německou ... - vzpomínala, které státy leží kolem naší republiky. Vysvětlovaly jsme jí, že neumím polsky, německy, ani rusky... - ale to, ač velice vzdělaná, moc nechápala.
"A jak se tedy v té Evropě domluvíte? Trochu si snad musíte rozumět...?" ...

Paní Doris T. Hayes miluje americký fotbal, golfistu Tiger Woodse a má velikou touhu, podívat se do Paříže. Dnes je jí 77 roků a sny ji vůbec neopouštějí! Chystá se za námi a moc ráda by viděla Prahu! Když jsem s mamkou před dvěma lety stála v Paříži pod Eiffelovkou, u Vítězného oblouku či Louvre, vzpomínala jsem na tu maličkou kulatou černošku s oříškovými vlasy a bylo mi z té francouzské krásy i trochu smutno. Tolik bych si přála, aby paní učitelka Doris stála vedle mého vozíku...

Ale ještě jeden z krásných momentů v Americe...

"Černobílý" kostel a "božský" gospel
Dalším hlubokým zážitkem z Virginie byla pro nás návštěva malého protestantského kostela pro obě barvy pleti, proto "černobílý". Stál v městečku Clifton Forge, kam nás pozval můj profesor počítačů pan Adams. Hrál tam na basovou kytaru. Mše začínala v neděli v šest odpoledne, pan profesor čekal venku a do kostela nás uvedl.
Kostel maličký, bíle natřené stěny, žádné zlato, žádné sochy a svíčky, kříže bez Krista. Hned nás lidé uvnitř vítali a ptali se, jestli nechceme něco jíst nebo pít. Nechtěly jsme...
Povídací pult byl s mikrofonem, vedle hudební nástroje a směs lidí trousících se, jak kdo chce a oblečených, taky jak kdo chce.
Začalo to tím, že všechny přes mikrofon přivítala mlaďoučká hezká černoška, dcera faráře. Pak řekla "Boží čas" a rozdala nám všem - osmisměrku, malou křížovku a tužku. Prý "nejdřív něco dětem"! Řekla "tři minuty" a všichni se snažili a vyplňovali a napovídali si a ... bylo to moc veselé a spontální.
Pak přišel docela mladý farář, něco říkal příjemným hlasem, moc jsem nerozuměla a zavolal Joshua, kluka tak 13, aby přečetl něco z bible. Tak 3 či 5 minut četl a všichni tiše naslouchali. Poté se farář zeptal, jestli chce někdo něco říct. Paní v riflových lacláčích, tak 40, blondýna s náušnicí v obočí, trochu neupravená - vstala a mluvila o svém životě. O vězení, o drogách, o bolesti a děkovala rodině, Bohu a všem, že ji přijali zpátky. Plakala. Kdo jí byl blíž ji objal... a všichni /po americku.../ tleskali.
A pak to začalo! Pan Adams se omluvil, že nebude už sedět s námi, že jde hrát. Nastoupila vysoká černá zpěvačka s mikrofonem v ruce, ke klavíru zasedl urostlý běloch s nádherným hlasem, pak ještě kytary a bicí. Hráli a zpívali nádherné rytmické gospelové písničky a všichni stáli, vlnili se v bocích a zpívali s nimi. No bylo to úžasný! Jak z filmu "Sestra v akci".
A bylo devět hodin a my už se chystaly odejít a najednou ta zpěvačka zamířila k nám. Sklonila se a zeptala se mě, jestli se může dotknout mého
ramene. Řekla jsem "samozřejmě" a ona mě objala a zpívala nádhernou táhlou píseň a všichni zpívali s ní a modlili se za mě a moje chromé nohy a mamka brečela a já - "řvala jako kráva"...!
Měla jsem poprve v životě pocit, že ten Bůh tam snad byl... !
V Americe jsme projely autobusem Greyhound čtyři státy, pobyly týdenv New Yorku C., pár dnů ve Washingtonu D.C. a v historickém Williamsburgu. Skoro rok jsme žily a já studovala, ve Virginii. Nedá se jen tak vylíčit všechny ty zážitky a ta krásná setkání. Zažily jsme neuvěřitelné chvíle a můj život se naprosto změnil... Namísto stydlivé vesnické holky jsem přiletěla ze Spojených Států jako docela upovídaná studentka, mluvící docela plynule anglicky. A vezla jsem si první tři anglické knížky, které jsem přečetla v originále. "Čaroděj ze země OZ", "Zelená míle" a životopis Kurta Cobaina...

A tak šel čas...!
"Mami, to je ten smaragdovej Buddha! No jo, ten maličkej zelenej tam nahoře! Každý tři měsíce ho převlíká thajskej král do jinýho oblečku a je to vždycky veliká sláva, .. četla jsem o tom na internetu. Ještě se půjdem podívat na toho obrovskýho ležícího zlatýho, co na jeho chodidlech je 108 obrázků. Jsou tam buddhistický výjevy..."
" Počkej Maruško, ještě to tady nafotím a koupíme ten lotosovej květ a vonný tyčinky se svíčkou a budem si přát, ať jsou naši doma všichni zdraví."

Stojíme v nádherné obrovské zahradě plné pohádkově barevných chrámů, neuvěřitelných soch a Buddhů a všude to cinká a krásně voní.
" Jasně, a taky koupíme klícku s ptáčkama a vypustíme je! To sis moc přála, viď?"
"Jo jo, ptáčky osvobodíme, to určitě! A Maruško - je ti jasný, že my dvě jsme v Bangkoku? Chápeš, že jsme v Thajsku? Až někde pod Himalájema?"

"Mami, já nechápu už vůbec nic. Navštívit jednou v životě nějakou buddhistickou zemi, ty víš, že to byl můj obrovskej sen. A my jsme tady a vidíme všechny ty Buddhy a památky a nádherný chrámy."
Jak se to stalo? Zázrak?"
To se v mém životě objevil /zase naprostou náhodou!/ hodnej a laskavej člověk a ten sen mi splnil. Kde se vzal, tu se vzal...! Asi chtěl odměnit mamku za ta léta dřiny se mnou! Možná i mě za to, že jsem taková pilná studentka jako on, že miluju knížky jako on a že jsem nadšenácestovatelka jako on, i když sedím na invalidním vozíčku, na rozdíl od něj... Nevím, ale osudu díky moc.
A taky z Thajska malý zážitek...

Jak mamka celý den odpočívala
V Bangkoku jsme zašly do malé cestovní kanceláře, kterých jsou tam spousty a objednaly si jednodenní zájezd na "Most přes řeku Kway". Je to smutná připomínka hrůz II. světové války z té doby, kdy se stavěl most z Barmy do Siamu. Všichni jsme to četli a viděli ve filmu. A my napsaly domů tento e-mail:

DNES BYL DALŠÍ ZÁŽITKOVÝ MARATON - VÝLET NA SMUTNĚ ZNÁMÝ MOST ZE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY - "MOST PŘES ŘEKU KWAI". NEJDŘÍV SE JELO NA HŘBITOV, KTERÝ NECHALI THAJCI VYSTAVĚT NA POČEST LETCŮ, VOJÁKŮ A
ZAJATCŮ, CO PADLI PŘI STAVBĚ TOHO MOSTU, CO MĚL SPOJIT THAJSKO S BARMOU. NO A PAK MUZEUM Z TÉ DOBY, ZŘÍZENÉ V PŮVODNÍM LÁGRU VĚZŇŮ. FOTKY A OBRAZY HRŮZY A DĚSU, JAKO U NÁS V TEREZÍNĚ.

PO ŘECE KWAI JSME PAK JELI DĚSNĚ RYCHLE MALOU LOĎKOU /ASI PRO 8 LIDÍ/ K TOMU ZNÁMÉMU MOSTU. JEZDÍ PO NĚM VLAK, CHODÍ PO NĚM TURISTÉ A VŠICHNI SE S NÍM FOTÍ. I MY... TAKY JSME BYLI NA KRÁSNÝCH VODOPÁDECH A NA SPOLEČNÉM OBĚDĚ. RÝŽE, KUŘECÍ KOUSKY JAKO U NÁS "ČÍNA", ZELENINA, CHLAZENÝ ANANAS.
VÝLET POKRAČOVAL VLAKEM PO "ŽELEZNICI SMRTI", COŽ JE DALŠÍ KUS BOLAVÉ HISTORIE THAJSKA S MNOHA MRTVÝMI ZAJATCI.
KOLEM TRATI BYLY NÁDHERNÉ HORY A PALMOVÉ HÁJE A DO VLAKU PŘISTUPOVALY POKŘIKUJÍCÍ THAJSKÉ DĚTI VE ŠKOLNÍCH UNIFORMÁCH. VLAKEM PROCHÁZEL PRODAVAČ PITÍ, OŘÍŠKŮ A SLADKOSTÍ... A DĚTI NAKUPOVALY A DROBILY, A PAK HLUČNĚ VYSTUPOVALY, ZROVNA JAKO DĚTI U NÁS. ZAJÍMAVOST JE, ŽE UNIFORMU TAM NOSÍ I STUDENTI UNIVERSITY.

VŠECHNO JSOU TO ÚŽASNÝ ZÁŽITKY, ALE NEJÚŽASNĚJŠÍ JSOU TADY LIDI! ŽE MÍSTNÍ, DOMORODCI, TO SE BERE VÍCEMÉNĚ ZA SAMOZŘEJMOST! BUDDHISTI JSOU PROSTĚ MOC HODNÍ A LASKAVÍ! ALE I TI ZE ZÁJEZDU BYLI SKVĚLÍ. NEJDŘÍV SE JAKOBY STYDĚLI KOLEM MÝHO VOZÍKU, ALE POSTUPNĚ SE S NÁMA KAŽDÝ DÁVAL DO ŘEČI A ODKUD JSME A JAK DLOUHO A NA JAK DLOUHO A JAK JE U NÁS A PRAHU ZNAL KAŽDÝ. FRANCOUZI, JAPONCI, NĚMCI, ŠPANĚLÉ, AUSTRALANI, ANGLIČAN, STUDENT Z MALAJSIE..., MEZINÁRODNÍ SPOLEČNOST MLUVÍCÍ ANGLICKY.

A TEN DNEŠEK, TO FAKT NEMĚLO CHYBU! PŘI PRVNÍM VYSTUPOVÁNÍ Z MINIBUSKU PŘIŠEL TAKOVÝ RAMENATÝ KRÁSNÝ ČLOVĚK, AUSTRALAN A JESTLI PRÝ MAMKA NECHCE SE MNOU POMOCT. ŘÍKALA, ŽE NEVÍ, ŽE ONA MÁ MNOHO ROKŮ TRÉNINK MĚ ZVEDAT A NOSIT, TAK ŽE NEVÍ, ... ALE JESTLI SI TROUFNE ..? NO TO BYL GÓL! PRÝ ŽE JE ZÁCHRANÁŘ, AŤ SE NEBOJÍ! POPADL MĚ JAKO PÍRKO A POSADIL NA VOZÍK A CELÝ DEN MĚ PŘENÁŠEL. JEDNOU DO LOĎKY, PAK ZASE DO VLAKU, DO AUTOBUSKU.., PROSTĚ KAM BYLO POTŘEBA.
MAMKA TEN DEN ODPOČÍVALA. POVÍDALA SI S JEHO MANŽELKOU A TROCHU SE OMLOUVALA, ŽE TAKTO ZNEUŽÍVÁME JEJÍHO MUŽE. SMÁLA SE A PRÝ "TO JE NORMÁLNÍ, ON JE RÁD UŽITEČNÝ."

A tak jde čas zase dál ...
Můj vozíčkářský život rozhodně není nudný, ani smutný! Anglie, Řecko, Benátky, Split, Paříž, Ženevské jezero, Amerika, Thajsko, studium tady u nás i venku.., dobří přátelé a hlavně skvělá rodina, to je přece parádní život.

Na cestování je krásné i to, že se člověk setkává s různými lidmi a na celém světě si dělá známé a kamarády. Možná se nám to daří i díky mamky oblíbeným rčením: "Usmívej se, Maru! Smích nic nestojí a otvírá srdce..."
a "Neboj, to zvládnem, mohlo by bejt hůř." ...

Všechno to poznávání, cestování a setkávání můžu zažívat taky proto, že umím dobře anglicky a umím dobře anglicky proto, že jsem si tehdy dávno "pořídila" tu skvělou mámu. Mámu, kterou osud nepoložil a která z mého života na kolečkách dávno "zrušila bariéry".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 peta peta | E-mail | Web | 23. září 2009 v 16:50 | Reagovat

Maru, ty jsi snad všeumětel.Já nechápu, jak může někdo takhle krásně psát!Myslím, žes mi naplánovala příštích několik prázdnin...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama