New York C. - cesta za smutkem

11. března 2007 v 13:06 | autorem jsem já |  úžasné cestování

DĚSIVÉ VÝROČÍ .. 11. ZÁŘÍ 2001...

Nemůžu nereagovat... ".. událost, která změnila svět" a já u toho v Americe byla ... tedy byla hodně blízko ...


Strašný zážitek ... díváme se na televizi, je večer 10. září 2006 a zítra je to děsivý výročí. 11. září 2001. To ráno jsem prožila ve Spojených Státech, ve státě Virginia, ve městě Covington. Studovala jsem tehdy v posledním ročníku High School a jako studentka na vozíčku jsem navštěvovala třídu s odpolední výukou na T. A. P. , školou s alternativním vzděláváním, u speciální pedagožky, paní profesorky Doris T. Hayes. Mamka mě do Spojených Států tehdy odvezla, abych se naučila pořádně anglicky.
To dopoledne 11. září 2001 jsme s mamkou spaly asi do devíti a zapnula jsem pak po chvíli televizi jako jiné ráno, .. jako obvykle. Ten den bylo na všech kanálech to stejný - dvě letadla narazila do Světového obchodního centra Twins v New Yorku City. Myslela jsem, že je to nějaký katastrofický film a nepřipisovala jsem tomu žádnou zvláštní důležitost. Mamka vstala, spala tehdy málo, šla dělat snídani a moc ten "katastrofický televizní film" nevnímala.
Pak naléhavě a se strachem v hlase telefonovali všichni naši z Čech - rodina, kamarádi, přátelé... "Jste v pořádku? Jak jste na tom? Co se u vás děje? Přiletíte domů, ... myslíte, že přiletíte hned? Pustí vás vůbec z Ameriky domů? " Netušily jsme vůbec, co se děje. Až lidi z Čech nám řekli, že to v televizi je skutečná světová katastrofa a ne jen blbej film.
My fakt vůbec ani trošku nechápaly, co se v té televizi na všech kanálech děje. V Evropě se o nás báli, šest hodin rozdíl v čase byl znát. Oni byli odpoledne čilí a chápaví a my ospale netušily, co se tak světově důležitého stalo. Dnes cítím velké, daleko větší a bolavé vzrušení a zvýšený tep, když se v televizi na momenty z těch šílených hrůz dívám. Daleko větší, než když jsme to tehdy prožívaly v Americe.
Lidé z našeho okolí ve Virginii /... a pak jsme zjistili, že v celé zemi/, se po tom strašlivém zážitku a strachu a v tom nesmírném smutku spojili. A všude se vybíralo na rodiny postižené katastrofou. Všichni si připnuli na prsa trikolóru a všichni doma ty trikolóry vyráběli. Nejen pro sebe, ale i pro svoje známé. Jedni z tříbarevné vlny pletli copánek, jiní z flitrů vyšívali tříbarevná srdíčka, další z mrňavých korálků navlíkali americkou vlajku na "sichrhajsku". Mám to všechno doma, kdo neviděl, neuvěří... Hned byly ve všech obchodech kasičky na drobáky, prodávaly se hrníčky s vlajkou, CDčka, ručníky, utěrky, trička, bundy, sešity, tužky a pera ... - všechno s americkou vlajkou. A z prodejní ceny šla většina na pomoc rodinám postiženým katastrofou.
Neuvěřitelná rychlost s jakou všichni doma, v obchodecvh i na úřadech okamžitě reagovali a pomáhali. Na všech domech visely od toho dne veliké vlajky a ve všech domácnostech visely ne o moc menší. A dodnes vlajka hrdě zdobí domy i obýváky většiny amerických rodin. Chudých i bohatých.
Když jsme přiletěly do Spojených Států, bylo to v dubnu 2001. Pobyly jsme pár dnů v New Yorku C. a mimo jiné vyjely do 107. patra Světového obchodního centra Twins na vyhlídkouvou terasu. Všechno bylo bezbariérové, vstup i výstup, nebyl tedy s mým vozíkem problém. Nádherný výhled na Manhattan, na ostrov Liberty se sochou Svobody, na všechny ty mrakodrapy a řeku Hudson a ... prostě pohádkový pohled na to nádherné hučící velkoměsto. Po roce mého studia ve Virginii jsme přijely autobusem znova na pár dnů do New Yorku C.. Po Twinsech zbyly jen nerovné plochy bagry srovnaných ruin a smutné "zdi a ploty nářků", kam rodiny a hlavně děti - přinesly dárky a památky na své mrtvé mámy a táty, co v Twinsech zahynuli.
Z prken byla vyrobená vyhlídková terasa pro turisty s foťáky, pro všechny ty lovce "senzací" za každou cenu. A taky tam byl děsně zvláštní a dojemný pomník - obyčejná traverza plná malých kovových postav dělníků v montérkách. Jako smutná upomínka na ty nejmenované, ... na pomocníky z řad hasičů, záchranářů a obyčejných lidí, co pomáhali vyhrabávat oběti katastrofy a sami se obětmi stali.
Možná to vypadá jako frajeřina - byly jsme tam v New Yorku před i po katastrofě a že "to teda máme skvělý zážitky .. z vašeho vozíčkářského cestování!" .. . Nemáme. Je nám z tohoto bolavého zážitku stále smutno a každý rok vždycky 11. září zapalujem s mamkou svíčky a vonné tyčinky, abychom si naklonily ty tam nahoře. Aby nás, ani nikoho z vás, taková hrůza při cestování nepotkala. A nejen při cestování...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama