...mami, dík...! - cesta za obrovskou láskou...

11. března 2007 v 21:45 | já pro mamku.. |  Něco o mě, vlastně o nás...
Tohle jsem napsala před pár lety, jako poděkování mé mamce za všechno, co pro mě dělala, dělá a doufám, a prosím ... že hodně dlouho ještě dělat bude... .

Jsem dvacetiletá, dost postižená vozíčkářka s dětskou mozkovou obrnou, spastická qadru-tri paréza /od deseti jezdím na elektrickém vozíku/ a přesto jsem s mojí mamkou každý týden v bazénu, každý měsíc v divadle, mnoho víkendů na závodech v boccie a závěsném kuželníku a jezdím každý rok na integrační tábor. Taky jsem díky ní viděla mnoho krásných míst naší země, navštívila devět států Evropy, setkala se osobně s papežem Janem Pavlem II. a projela pět států USA. A takřka rok jsem studovala ve Spojených státech ve Virginii angličtinu a dnes mluvím, čtu, píšu i rozumím "fakt dost dobře".
Od předloňského září jsem studovala dálkově angličtinu na Státní jazykové škole v Liberci a připravovala se na malou státnici, teď jsem studentka na Soukromé obchodní a právní akademii v Jablonci nad Nisou, kam mě mamka vozí. Dokončila jsem úspěšně ročník. Všichni na škole jsou skvělí lidé a pomáhají mi…, nejen přes schody. Těm bych taky ráda poděkovala. Ale teď o někom jiném…
A jak to vlastně s tou Amerikou bylo...! Když jeden z mých dvou bratrů odjel do Anglie jako au-pair a po takřka dvou letech se vrátil a mluvil, psal i četl dobře anglicky. Mamka byla strašně šťastná z jeho úspěchů, ale posléze i naštvaná, že docela chytrá holka jako jsem já, nemá tu stejnou šanci jen proto, že je na vozíku. Od druhé třídy jsem se učila angličtinu na základce, tedy 8 let a nemluvila jsem a nerozuměla, jako on po dvou letech na střední škole a dvou letech v Anglii. Jenže - jak na to?
Brácha nám během svého pobytu zaplatil cestu do Londýna a my týden cestovaly po Anglii. Tomek nás povozil po všech známých místech jižní Anglie a povodil po pamětihodnostech Londýna. A mamka stále hledala a zjišťovala, jak mě tam dostat taky, abych se naučila mluvit jako Tomáš. Po návratu byla stále jako na trní, jak to udělat. Telefonovala, hledala na internetu a psala dopisy a podařilo se jí dokonce sehnat to nejlevnější možné bydlení v Londýně, na české misii, jenže ve druhém patře bez výtahu. Tomáš se tam šel podívat a říkal, že by to mamka se mnou na vozíku nezvládla.
Přes jednu studentskou agenturu našla školu a já dělala úrovňové testy. Ty se odfaxovaly a škola mě zařadila do třídy mojí úrovně na určité datum. Šlo o kurzy English as second language - angličtina jako druhý jazyk. Česká agentura až po testech oznámila škole, že se jedná o studentku - vozíčkáře a ta zrušila závazky, protože prý nejsou plně bezbariérová budova. Nechtěli tedy riskovat naše stěžování si. Několik měsíců máminy práce bylo fuč…
Zklamání veliké, ale mamka se už toho nápadu, naučit mě angličtinu tou příjemnou cestou, tedy odjezdem někam do ciziny, nevzdala. Paní na agentuře vyslovila tu osudnou otázku: "...a nechcete zkusit Ameriku, ta je na vozíčkáře určitě líp připravená...?!" V televizi v té době mluvil Marek Eben krásně o bezbariérové Americe a tak to nějak zapadlo do sebe ... a bylo rozhodnuto…
Znova internet, telefony, adresy známých i jejich známých a dalších i úplně cizích, ale potřebných a velvyslanectví a sponzory, agentury, fondy a granty a ...prostě…, mamka napsala přes 60 dopisů a sehnala část peněz na tuto velikou akci a já se začala strašně těšit. Nejvíc nám pomohlo KONTO BARIÉRY, darovali nám 25 tisíc korun na moje vzdělávání. A pár dalších hodných lidí a organizací nám přispělo na část /původně plánovaných tří měsíců/ pobytu. Přes internet jsme našli v Jižní Karolíně školu s kurzem pro mě.
Mamka zrušila svoji pojistku a moje spoření, k Vánocům jsem dostala 100 liber od jednoho bráchy a další peníze od druhého a kamarádi a známí, co nám drželi palce, přinesli co mohli. Někdo tisícovku, někdo víc a někdo 100 marek a svatý obrázek pro ochranu.
25. dubna mám narozeniny, v roce 2001 mi bylo ten den 17 let a já /s mamkou/ stála před imigračním úředníkem na letišti JFK v New Yorku a on mi přál "Happy Birthday". Druhý den jsme stály na nábřeží v Battery parku a dívaly se na sochu Svobody na ostrově Liberty a smály se jako dva blázni - "...je to pravda? ...jsme v Americe?...vidíme fakt sochu Svobody?...neprobudíme se za chvilku?..." Já, obyčejná česká holka na vozíčku, jsem byla v Americe …
New York City, tedy Manhattan, jsme si vychutnávaly první 4 dny pobytu v Americe. Pochodily po známé třídě Brodway, po Páté Avenue, nahlídly do obchodů a galerií, vyjely jsme taky na okouzlující vyhlídku ve 107. patře jednoho z mrakodrapů TWINS, které za půl roku na to zmizely z povrchu zemského. I do 84. patra na vyhlídku Empire State Building jsme se dostaly a prošly si kus Central parku. Jen jsme nasávaly atmosféru, psaly si deníky a fotily a fotily….
A naše cestování za mým vzděláním pokračovalo…
Autobusem Greyhound jsme jely do Jižní Karolíny za naší českou kamarádkou, kde mamka zajistila školu. Byly jsme u Atlantického oceánu nakonec jen 10 dní, protože slíbené levné bydlení pro nás nevyšlo. Tak jsme znova nasedly na autobus a vydaly se k dalším známým do Západní Virginie, města Beckley. Než jsme našly ten správný kurz angličtiny pro cizince, známí mi sehnali na konverzaci jejich amerického souseda Dannyho, který chodil každý den po práci a učil mě mluvit a poslouchat americkou angličtinu. Konečně jsme našly prázdninový kurz v Covingtonu ve Virginii. Na škole T.A.P , škole s alternativním vzdělávacím programem, která patřila k místní High School.
A tak jsem začala konečně studovat angličtinu...! Mamka seděla ve třídě stále vedle mě a trpělivě pomáhala, kde bylo třeba… A já se učila a překládala a překládala…
A protože v Americe, tedy jistě vím, že ve Virginii, platí zákon o povinné školní docházce do 18. let a mě bylo teprve 17, a taky platí zákon, že při delším pobytu platí tento zákon o vzdělávání i pro cizince, studovala jsem po prázdninách v posledním ročníku High School, u speciální pedagožky Mrs. Doris T. Hayes - zdarma. A v ročence absolventů roku 2002 mám mezi studenty svou fotku a jméno.
Školu jsem ukončila 12. dubna 2002, paní učitelka Mrs Doris pro mě uspořádala velikou párty na rozloučenou a všichni jsme plakali dojetím z loučení. Nedočkala jsem se sice graduation, slavnostního vyřazení absolventů, takového toho "čepičkování" co známe z filmů, protože na další prodloužení letenek už nebyly peníze…Ale to nevadí, slavnostní loučení nastalo stejně…
Poslední dva týdny jsme ještě trochu cestovaly, abychom si toho dalekého výletu za oceán pořádně užily. Mamka říkala, že když už jsme tady v Americe, musíme vidět a pár dní pochodit po historickém Williamsburgu, kde je celá historie novodobé Ameriky v ulicích, radnicích, domech a kostelích. Je to celé město jakoby skanzen, lidé tam chodí v dobovém oblečení, vyrábějí a prodávají dobové jídlo i pití, domy jsou zařízeny jako v koloniálním Williamsburgu kolem roku 1770. Byl to překrásný zážitek.
Taky být ve Státech a neprojít si křížem krážem hlavní město Washington D.C., to by byla velká škoda…. Bílý Dům, Capitol, Washington Monument, všechny ty Memoriály a Zdi nářků, památníky a budovu FBI, muzea a kostely, čínskou čtvrť a Georgetown, to byly nezapomenutelné zážitky. Viděly jsme obrovskou demonstraci za ukončení všech válek co Amerika vede po světě, stály u natáčení známé televizní stanice BBC, viděly tisíce křičících a bubnujících lidí a stovky policistů pěších, na kolech i na koních. Jen jsme fotily a fotily pro vzpomínky…
No a posledních pár dní jsme zase "procházkovaly" a jezdily autobusy, které jsou všechny s plošinou pro vozíčkáře, po New Yorku. Lodí jsme jely na ostrov Liberty k zelené měděné soše Svobody, vyhlídka byla bohužel zavřená. Našly jsme památník na Johna Lennona "IMAGINE" v Central parku, prošly znova celou Brodway pěšky a večer vyjely na Empire State Building a kochaly se nočním pohledem na zářící velkoměsto. Taky jsme viděly to mrtvé místo, co zbylo po mrakodrapech TWINS a ty smutné Zdi nářků plné květin, dárků a obrázků dětí, které stále malují pro svoje mrtvé táty a mámy, pohřbené 11. Září 2001 pod troskami obchodního centra Twins.
25. dubna 2002 jsme zase stály v odbavovací hale na letišti JFK, kupovaly poslední dárečky a vracely se domů. To už mamka dokázala říct letištnímu personálu, že ...nechce pro mě speciální invalidní vozík na přepravu do letadla, že si mě přenese na místo sama...! /…ten vozík je mimochodem něco hrozného!/
Vracely jsme se plné moc krásných zážitků z malého cestování po pěti amerických státech, překvapivých zjištěních o zdejších docela obyčejných lidech. Přijely jsme bohaté novými zkušenostmi, mnoha skvělými přáteli a já měla za sebou dvě přečtené knížky v originále a mluvila konečně plynule a bez studu anglicky.
To všechno díky lásce mojí mámy, díky její důvěře v dobro lidí, její laskavosti, trpělivosti a přátelské povaze.... No tak řekněte, není to skvělá máma? Nejlepší na světě!
...mami, dík..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mamča mamča | Web | 26. června 2007 v 15:56 | Reagovat

Maruško, já děkuju Tobě. Mám Tě ráda. máma

2 Dana Dana | 16. dubna 2008 v 12:24 | Reagovat

Uf, zadám si do vyhledávače "prodloužení letenky" a vyjede mi tak silný příběh o cestě do USA..... Gratuluji ke všemu co jste dokázaly (s mamkou)  a držím palce !!

3 Péťa Péťa | 27. prosince 2010 v 13:13 | Reagovat

brečím tu jak želva...

4 Kamila Kamila | 6. ledna 2011 v 19:48 | Reagovat

Máš moc super maminku, je to moc hezké, jak se snažíte, obě! :-) Držím palce!

5 Lída Lída | 6. října 2014 v 9:48 | Reagovat

[2]: :-)  :-)  :-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama