O nedokonalosti... a zítřku..., cesta za nadějí..

11. března 2007 v 21:41 | mamka je autor té krásné myšlenky.. |  přišel mi mail...
Přišel mailík a mamku rozesmutnil tak, že sedla a napsala článek...
Mějme rádi a pomáhejme - bez podmínek ..

Přišel mi v e-mailech smutný obrázkový příběh o mladém vojákovi, který se vrací z války. S obavami telefonuje domů. Nemá odvahu jen tak přijet zmrzačený bez ruky a nohy, poté, co šlápl na minu. A tak se rodičů opatrně a oklikou ptá, zda přijmou - "jeho takto postiženého přítele". Nepřijali, byl by prý pro ně velkou zátěží. Mají svůj životní styl a nikdo nemůže čekat, že jej kvůli němu jen tak opustí. Netušili, že svou bezcitností vyřkli ortel nad životem svého zmrzačeného syna. Skočil z mrakodrapu. Tak byli sice bez zátěže, .. ale .. bez syna.
Rodiče z tohoto příběhu jsou jako mnozí z nás.
Je jednoduché milovat krásné, zdravé a veselé lidi, ale většinou nemáme moc rádi ty, kteří by nás mohli v něčem obtěžovat, nebo nám bránit v našem pohodlí. Raděj se straníme těch, kteří nejsou zdraví, krásní, nebo chytří. Žijeme raděj bez zátěže..
Zkusme mít odvahu neodvracet se od těch, kteří naši pomoc potřebují. Zkusme nezavírat oči před nedokonalostí! Vždyť nikdo z nás neví, kdy sám bude potřebovat pomoc druhých, kdy ztratí svou "krásu, zdraví, .. dokonalost". Nikdo neví, jestli na nás zítra nečeká rychle jedoucí auto, zlo, nebo zákeřná choroba.
Neodvracejme se .. a pomáhejme - bez podmínek ..
Mě život postavil před dvaadvaceti lety před velkou zátěž. K synům - osmi a devítiletému - mi přidal dcerku. Malinkou jako opičku v ZOO, skoro tak chlupatou a .. namodralou. No, nic moc krásného nebyla, víc legrační kilový skřítek spinkal v tom inkubátoru...
Nikdy na mě nenatahovala ručičky, pomalu rostla, žvatlala, usmívala se, ale nesedala, nestoupala, neobcházela postýlku. Nejtěžší forma dětské mozkové obrny, postižení všech čtyř končetin. Velká zátěž, konec pohodlí, před očima navždy - nedokonalost.
Přesto ji dvaadvacet let všichni milujeme, chráníme, na pomoc je nás čím dál víc a dávno nevnímáme, že sedí na vozíku. Přijali jsme ji bez váhání a - bez podmínek .. a nikdy ani na okamžik nelitovali. Život s ní nám dal nové rozměry a pohledy na svět, na život, na lásku, na krásu, .. na dokonalost.
Pomáhejme nedokonalým, ať si svou vlastní dokonalost zasloužíme .. i zítra.
Lída
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tomas tomas | E-mail | Web | 1. září 2008 v 16:12 | Reagovat

Ahoj Maruško,

mám za úkol vytvořit nějaké ilustrace k mechanickému pohonu vozíku, kde se rukama otáčí na druhou stranu. A když jsem dal do googlu "invalidní vozík", narazil jsem i na tvé stránky...

Mám radost z toho, co všechno zvládáš a jak ti to sluší, i když se nemůžeš hýbat tak jako někdo jiný! Vážně jsi dobrá a tvoje máma taky! Jen doufám, že taky něco dokážu, i když můžu chodit:) Jsi dobrý příklad. Přeji Ti, aby jsi pořád měla spoustu skvělých zážitků a přátel a stále si užívala život, jak jen to jde - to je fakt umění! Měj se krásně, Tomáš

2 peta peta | Web | 21. října 2009 v 13:38 | Reagovat

Lído, ještě děkuju za komentář...
Kdyby takhle mluvili všichni, jako Ty, to by bylo...:)článek se mi moc líbí... no nic, já idu opravit posledný článek knihy :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama